Může ubytování v azylových domech pro rodiny představovat plnohodnotný domov?
Kvalita bydlení má přímý vliv na kvalitu života rodin s dětmi. Přitom asi 37 % českých dětí žije v bydlení, které je nějakým způsobem nevyhovující. V naší zemi existují záchytné systémy, které dokážou předejít tomu, aby se rodina dostala až na ulici, ale stále dochází k tomu, že se rodiny, které se dostávají do azylových domů, na této úrovni krizového ubytování dlouhodobě zaseknou, což přispívá k jejich sociálnímu vyloučení a někdy dokonce dochází až k jejímu dočasnému rozdělení. Existuje však řešení, jak rodinám, které si nemohou dovolit klasické tržní bydlení, umožní bydlet ve standardním bytě, a tím je sociální bydlení.
Azylové domy jsou typem sociální služby určené k tomu, aby poskytla pobyt na přechodnou dobu (typicky na dobu maximálně jednoho roku) osobám v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. Kromě poskytování ubytování a pomoc se zajištěním stravy (podmínek pro přípravu stravy) je nedílnou součástí pobytu v azylovém domě také odborná pomoc poskytovaná sociálními pracovníky (např. pomoc při hledání vhodného bydlení, při obnovení či upevnění kontaktu s rodinou, při uplatňování zákonných nároků a pohledávek, při vyřizování běžných záležitostí apod.). Tyto služby mají stanovená pravidla pobytu (abstinence, zákaz návštěv, večerka a další), jejichž porušení může vést k ukončení spolupráce. Jedná se však o typ služby krizového ubytování, které má sloužit primárně ke stabilizaci a podpoře klientů v tom, aby byli schopni se přesunout do standardního bydlení. Zdejší pobyt by tedy měl být relativně krátkodobý a zaměřený na řešení problémů klientů, což by jim mělo pomoci se do značné míry osamostatnit.
Vzhledem k neustále rostoucím cenám bydlení a nájemného však může být přesun do standardního, tržního bydlení i pro spolupracující klienty, kteří čerpají veškeré prostředky státní sociální podpory i hmotné nouze, na které mají nárok, nedosažitelný. Pro tyto účely slouží právě sociální (případně obecní) bydlení. Jedná se o standardní, zkolaudované bydlení mimo vyloučené lokality se sníženým nájemným. Byty bývají přidělovány na základě předem stanovených kritérií, obvykle těm žadatelům, kteří vykazují nejvyšší míru ohrožení a bytové nouze. Klient sociálního bydlení podepisuje nájemní smlouvu, která zohledňuje specifika sociálního bydlení a podle potřeby je doprovázeno různou mírou spolupráce se sociálním pracovníkem. V současnosti nicméně v ČR neexistuje legislativní úprava sociálního bydlení, tudíž nejsou ani jasně vymezené standardy a parametry, které by mělo sociální bydlení splňovat.
Výše popsaný systém je však pouze jakýmsi ideálním typem a nezachycuje celou řadu překážek, kterým klienti mohou ve skutečnosti čelit. Jednou z nich jsou oddělené azylové domy pro muže a domy pro ženy. Často tak musí dojít k rozdělení rodiny, protože v daném místě nejsou dostupné azylové domy, které ubytovávají celé rodiny. Ačkoli se v posledních letech jejich nabídka rozšířila, stále se nejedná o snadno dostupnou formu azylového bydlení. Navíc bývá o místa v těchto domech vysoký zájem, zatímco kapacity jsou omezené. Pakliže se podaří rodině najít místo ve smíšeném azylovém domě pro rodiny, bývá nezřídka obtížné najít pro ně návazné standardní bydlení. Vzhledem k tomu, že u nás zatím není sociální bydlení vymezeno zákonem, obce mají velkou autonomii v tom, zda, v jaké podobě a v jakém rozsahu sociální bydlení poskytují.
Mezi pravidly pro přidělování bytu nicméně velmi často obce mívají podmínku trvalého nebo faktického pobytu, což zároveň představuje jednu z potenciálních bariér pro získání sociálního bydlení, protože jsou žadatelé závislí na velikosti a vytíženosti bytového fondu obce. Pokud tak rodina nemá prostředky na úhradu kauce nebo nájemného v tržním bydlení, a zároveň v jejich lokalitě není dostatečný obecní bytový fond, jsou její možnosti dostat se do standardního bydlení velmi omezené. Takže pokud se nepodaří najít návazné standardní bydlení v dané lokalitě do 1 roku, rodiny se často přesouvají do dalšího azylového domu v jiném městě. Stěhováním vzniká riziko narušení sociálních vazeb (jak u dospělých, tak dětí), což má vliv na integraci členů rodiny, udržení zaměstnání a v důsledku i dobrých výsledků a sociálních vazeb ve škole u dětí. Z výše zmíněných důvodů je třeba podporovat rozšiřování sociálního bydlení, protože čím déle klienti setrvávají v nestandardním bydlení, tím více ztrácejí motivaci a naději, že se někdy do standardního bytu dostanou.
Čím více azylových domů rodina projde, tím více se cyklí na této úrovni bydlení a prohlubuje se míra jejího sociálního vyloučení. Azylové domy navíc z dlouhodobého hlediska nepředstavují pro děti optimální prostředí k vývoji. Přestože standard bydlení v azylových domech jako takový bývá poměrně vysoký, jedná se o instituci, v níž se koncentrují sociálně vyloučené osoby, což je pro děti dlouhodobě velmi nepříznivé. Navíc bývá pobyt v azylových domech podmíněn dodržováním celé řady pravidel, například zákazem návštěv, což děti může vylučovat z kolektivu a dále narušovat jejich sociální vazby, zejména ve škole. Z výsledků Analýzy dopadů nedostačujícího bydlení na školní a další problémy dětí v ČR se ukazuje, že špatná kvalita bydlení (ať už se jedná o časté stěhování, velmi malé bydlení nebo neúměrné výdaje domácnosti na bydlení) má prokazatelně negativní dopady na kvalitu života dětí. Těm hrozí v případě, že žijí v nevyhovujícím bydlení, až 1,87krát vyšší šance na zasažení problémy ve škole, až 1,7krát vyšší šance na zasažení zdravotními problémy a až 1,58krát vyšší šance na zasažení problémy v komunikaci oproti dětem žijícím ve standardním bydlení.
V neposlední řadě je také třeba zmínit náklady. Na základě studie Ministerstva práce a sociálních věcí Srovnání nákladů na bydlení v azylových domech a v bytech systému sociálního bydlení se ukazuje, že náklady na osobu žijící v azylovém domě jsou až dvakrát vyšší, než je tomu u klientů sociálního bydlení. Zatímco rozsah spolupráce se sociálním pracovníkem v sociálním bydlení je poskytován v návaznosti na individuální potřeby klienta, sociální práce v azylových domech je klientům obvykle poskytována plošně podle určitého rozvrhu, a navíc je minimálně po značnou část týdne v azylovém domě některý z pracovníků přítomen, případně mají službu na telefonu, což představuje přidané náklady oproti sociálnímu bydlení.
Ještě horší alternativou k dlouhodobému setrvání v systému azylových domů je přesun rodiny na ubytovnu, což bývá jedním z nejčastějších typu ubytování, do kterého se rodiny po opuštění azylového domu přesouvají. Jelikož se nejedná o standardní bydlení, tak se tímto přesunem neřeší bytová nouze rodiny a podobně jako u azylových domů se na ubytovnách koncentrují sociálně vyloučení jedinci. Výraznou nevýhodou oproti azylovým domům je zde často absence sociálních pracovníků, což představuje jednu z překážek pro řešení přidružených problémů k bytové nouzi. V případě rodin s dětmi se navíc jedná o velmi nepříznivé prostředí pro vývoj dětí, které v prostředí ubytoven mohou přijít nezřídka do kontaktu s agresivním chováním, konflikty mezi ubytovanými, návykovými látkami či špatnými hygienickými podmínkami v podobě plísní, parazitů a téměř vždy stísněného prostředí.
V ideálním případě by azylové domy skutečně měly být pouze přechodným, krizovým řešením, které klientům zabrání v propadu na ubytovnu či ulici. Velmi důležité je podporovat rozvoj lokálních systémů sociálního bydlení, které umožní, pokud možno přímé zabydlení rodin, aby se mezikroku v azylovém domě mohly vyhnout nebo aby byl jejich tamější pobyt co nejkratší.
Tento článek vyšel také v časopisu Nový prostor (vydání č. 584, v prodeji od 21. března 2022).
Datum uvedení: březen 2022