1. „Sociální byty se rozdávají zadarmo a všem.“
Nikdo byt nedostane ani za peníze, ani zadarmo. Systém sociálního bydlení má podpořit pouze nájemní bydlení, nikoliv bydlení v osobním vlastnictví. Účelem každého systému sociálního bydlení je podpora nájemního bydlení pro mladé rodiny s dětmi, seniory, zdravotně postižené nebo osoby bez domova, tedy pro lidi, kteří nedosáhnou na běžný tržní nájem, a končí proto zbytečně v ubytovnách, azylových domech nebo na ulici. Sociální bydlení je záchranná síť, která lidem pomáhá najít střechu nad hlavou za přiměřený měsíční nájem a má také sloužit jako prevence problémů v komunitách.
2. „Sociální byt dostanou lidé navždy.“
Systémy sociálního bydlení, jak je známe z ČR i ze světa, jsou postaveny na tom, že pokud se lidem, kteří bydlí a platí nájem v sociálním bytě, dostatečně zvýší příjem, tak přejdou do běžného tržního systému bydlení. Samozřejmě je ale vždy přihlíženo k individuální situaci klienta a k jeho možnostem i případným omezením (například věk nebo zdravotní stav).
3. „Systém sociálního bydlení není dostatečně motivační.“
Systém sociálního bydlení stanovuje jasné podmínky, které musí lidé splnit proto, aby dostali podporu jak v podobě sociálního bydlení, tak i nižšího nájemného. Systém cílí i na lidi, kteří potřebují pomoc při zajištění a udržení samostatného nájemního bydlení, což znamená, že může výrazně snížit počet osob žijících v sociálně vyloučených lokalitách. Lidé se složitými problémy, které nedokážou vyřešit sami, bude podporovat sociální pracovník. Součástí podpory bývá i motivace k nalezení zaměstnání, řešení dluhové pasti a splácení dluhů, pomoc rodinám při výchově dětí atd.
4. „Sociální bydlení je státní experiment, který nebude fungovat.“
Sociální bydlení existuje ve všech zemích západní a střední Evropy (např. v Belgii, Bulharsku, Dánsku, Finsku, Francii, Itálii, Lucembursku, Maďarsku, na Maltě, v Nizozemí, Německu, Portugalsku, Rakousku, ve Slovinsku, Španělsku, Švédsku, Švýcarsku, Velké Británii atd.) Ve všech těchto zemích jde o stabilní a dlouhodobě fungující systémy, které vznikly na základě potřeby chudých občanů, kteří si nemohli dovolit opatřit standardní bydlení na volném trhu s byty.
5. „Obce nemají zájem poskytovat občanům sociální bydlení.“
Naopak. Obce mají již od roku 2000 povinnost uspokojovat potřeby svých občanů v oblasti bydlení a rozvíjet sociální péči. Tak hovoří zákon o obcích. Sociální bydlení nemá starostům obcí ztěžovat život, ale nabízí cestu, jak výše uvedenou povinnost naplnit. Poskytovat bydlení za jasně stanovených podmínek je jedním ze základních nástrojů řešení sociálních a ekonomických problémů na místní i regionální úrovni. Pokud obec tímto nástrojem disponuje, může se účinně chránit proti obchodu s chudobou, vzniku sociálně vyloučených lokalit a řešit akutní krizové situace svých občanů. Ačkoli v ČR neexistuje legislativně ukotvená definice a systém sociálního bydlení, řada obcí nabízí svým občanům v nouzi sociální bydlení již dnes. Některé z těchto zodpovědných obcí nastavují a dále rozvíjejí sociální bydlení ve spolupráci s MPSV, a to konkrétně v rámci projektu Podpora sociálního bydlení, jehož hlavním cílem je rozvoj systému sociálního bydlení v ČR. Těmito obcemi jsou: Brno, Chomutov, Jindřichův Hradec, Kadaň, Křižánky, Most, Ostrava, Otrokovice, Pardubice, Plzeň, Praha 7, Praha 14, Štětí, Velké Hamry, Veselíčko a Vír.